Stanislav Václavík

první odvážný muž, který se nebál zveřejnit svůj souboj s rakovinou prsu u můžu. A snad se mu svůj příběh podaří vydat jako brožůrku.

Vážení čtenáři,

Tato brožurka pojednává o mé osobní zkušenosti s touto zákeřnou nemocí a především bude pojednávat o nezměrné síle a odvaze těch, kteří po celou dobu mé léčby byli po mém boku a nevzdali to, byť jsem byl minimálně 3 roky doslova na zabití…….:-)………a také v neposlední řadě chci touto skromnou cestou vzdát hluboký obdiv a úctu těm, kteří byli vystaveni neskutečnému psychickému tlaku a přesto svého nemocného partnera, známého, přítele, či kamaráda neopustili, nezatratili, a hlavně po celou dobu jeho léčby a s ní spojených radikálních změn v chování, ustáli a vydrželi.

Jednoho krásného večera při večerní toaletě jsem si všiml podezřelé bulky umístěné malinký kousek od pravé bradavky. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Pracoval jsem v hutním průmyslu, a tak o nějakou tu bouli, či šrám v průběhu práce nebyla nouze. Bulka se neztrácela ani po třech měsících. Ba naopak. Přicházely nemoci, vysoké horečky a mé dlaně se rozhodly, že se osypou malinkými pupínky a posléze se svléknou z přebytečné kůže. Jak se říká: všeho moc škodí, a když už pohár trpělivosti přeteče, nastane okamžik rázného jednání. Má partnerka mne navzdory mým protestům a komentářům typu „vždyť se o nic nejedná, to přejde a vůbec mám moc práce a na doktory nemám čas“ virtuálně popadla za límec a dohnala mne k návštěvě obvodního lékaře s tím, že s tou bulkou se bude muset něco udělat jinak bude tichá domácnost a stěhování mé maličkosti do obýváku na gauč, místo na lože vedle ní a to na dobu neurčitou…….:-). Představa, že se mnou nepromluví ani klika u dveří včetně domácího mazlíčka kocourka Matěje, který byl navíc miláčkem mé partnerky, a tudíž držel basu s paničkou byla dost nelichotivá a navíc……umím sice jakžtakž vařit, ale problém byl v tom, že kuchyň byla výhradně výsostným územím mé partnerky a porušení zákazu formou vstupu, či dokonce pokusu si něco uvařit se rovnalo sebevraždě v podobě několikanásobného upadnutí na dubový váleček na nudle (shodou okolností zděděného po babičce a tudíž velmi odolného  dřeva) či jiné „nehody‘‘. Tak tohle jsem opravdu riskovat nehodlal 🙂 a o praní prádla už vůbec nemluvím.

    Vrátil jsem se tedy domů s nepořízenou a zopakoval jsem to, co mi doktorka sdělila. Má v celku milá, vlídná a neskutečně klidná partnerka se ve zlomku vteřiny změnila v lítou saň a jala se konat. Obešla neochotnou obvodní lékařku a objednala mě na kožní oddělení, kde pracovala ochotná a milá paní doktorka, která mě přijala okamžitě a po prohlídce bulky mi vystavila doporučení na mamograf.

Mám tady bulku – sdělil mi jednou večer můj partner a sáhl si na prsní sval vedle pravé bradavky. Sáhla jsem si na bulku. Byla velikostí malého hrášku, tvrdá a pevně držela na svém místě.

„Vůbec se mi to nelíbí, objednám tě na mamograf“ řekla jsem vážně, ale abych muže příliš neděsila, začala jsem si hned na to dělat legraci při představě, jak jeho téměř nulový prsní sval budou cpát mezi dvě desky, aby ho mohli zrentgenovat. Přesto, že jsme šli pak spát v dobré náladě, spala jsem dost neklidně a často se budila.

„Ano, ale musí mít žádanku“ zněla odpověď.

„No to snad ne ? K doktorce chodíš minimálně a ani papír ti nevystaví? Tak to uděláme jinak“ docela mě to namíchlo. No to je tedy ochota. Hlavně že si platíme zdravotní pojištění.

ON

„Mnoo“, protáhla těžce zadržujíc dech, „netuším, jak to uděláme, ale pokusíme se“. Abych celou trapnou situaci malinko odlehčil podotknul jsem, že je mi známo, že tento přístroj je určen ženám, které mají poprsí. No já jsem vlastníkem pouze kůže zakrývající žebra a o prsním svalu nemohlo být ani řeči, což mi později také potvrdilo lékařské konsilium.

Pak jsem čekal chvíli na výsledky.

Objednal jsem se tedy na chirurgii a v daný termín se dostavil. Zákrok prováděl primář chirurgie. Na začátku zákroku byl samý žertík a srandička, takže jsem si ani nestačil uvědomit že bulku vyndal. Najednou se jeho výraz v tváři pod rouškou radikálně změnil. Bylo to vidět na jeho očích. Zvážněl a někam spěšně odkráčel. Stále mi plně nedocházelo, o co jde, a že mé dny poklidného života, kdy jsem byl plný energie a humoru, se velmi rychle ztrácejí do nenávratna. Má paní čekala na chodbě před operačním sálem.

Byla jsem se sebou spokojená. I když jsem vyjednávala vyšetření složitě, dosáhla jsem kýženého výsledku. V „den D“  jsem muže odeslala na mamograf a čekala jak dopadne. Trochu jsem znervózněla, když dlouho nevolal. Nakonec zazvonil telefon a já si vyslechla popis jeho cesty na Bulovku a celý děj snímání jeho kůže. Celou akci ukončil slovy: „Je to dobrý, je to jen tuková bulka a mám si jí nechat na chirurgii vyříznout.“

Takže jsme nespěchali. Na vyříznutí bylo času dost, když je to v pořádku. Objednání bylo tedy až asi za měsíc, když se Standovi uklidnil fofr v práci.

ON

Dny plynuly a já dál chodil do práce a snažil se plnit své povinnosti. Se zdravím to bylo na střídačku. Byly dny, kdy mi bylo skvěle a pak zase dny kdy jsem myslel, že nedožiji večera natož rána druhého dne. Jak pravdivý byl výrok paní Ivany Chýlkové v jednom českém filmu „Díky za každé nové ráno“ podle knihy Haliny Pawlovské.

Další dny ubíhaly a já ten osudný den byl zrovna na školení z elektrotechniky a snažil se získat potřebný certifikát, který jsem potřeboval k svému výkonu povolání. Zazvonil mi telefon a na druhé straně sluchátka se ozval pan primář. Požádal mě, zda bych se v co nejkratším termínu mohl dostavit na chirurgii a on mi sdělí výsledek biopsie. Zdůraznil mi, že má návštěva nesnese delšího odkladu. Polilo mě horko i zima zároveň.

Zalapal jsem po dechu. Z posledních sil jsem se pokusil o žertík. Ale já jsem pohlavím muž – oponoval jsem – koukněte, mám to dokonce úředně potvrzeno v občance.

Má paní byla v práci, takže netušila, co jsem si vyslechl a já nějak nenašel odvahu jí to sdělit. Odjel jsem tedy znovu do nemocnice Bulovka a dostavil se na onkologii. Čekárna u mamografu působila dost ponuře, ale oproti čekárně onkologie to nemělo šanci. Vstoupil jsem dovnitř a vyvalila se na mne neuvěřitelná energie zoufalství, bolesti a beznaděje. Koukal jsem na pacienty a pacientky a bylo mi skoro do pláče nad tím co jsem viděl. Raději jsem se zaměřil na propagační brožurky a letáky. Všechny pojednávali o rakovině prsu u žen, prevenci, následné léčbě a tím, co se smí a nesmí po uplynutí 5letého cyklu léčby. O tom ,že by i muž mohl mít stejný problém ani písmenko.

„Zlatíčko“, pokračoval jsem, „jak to tak vypadá, opět musím mít vše i to, co muži nemají. Mám rakovinu prsu a budou mě operovat.“

Pak bylo zlověstné oboustranné ticho, které jsem porušil.

To jsem ale ani v nejmenším netušil, jak nesmírně těžké to bude pro mě a jak brutální to bude pro mou paní. Byl jsem věčný optimista, ale teď se mi optimismu nějak nedostávalo. Existuje jedno přísloví: Optimista je jen velmi špatně informovaný pesimista. Já byl optimista a má paní tvrdý realista. Nakonec je to žena.

Těch 10 dnů se táhlo jako nudle. I když jsme se oba snažili o tom nemluvit a chovat se stejně jako dřív, často nastávala doma tichá pauza, kdy jsme si každý jako o něčem přemýšleli, ale oba mysleli na jedno jediné. Hned určený den Standa volal na chirurgii, ale výsledek histologie ještě nepřišel. V duchu jsem už klela. Moc dobře vím, že jak není výsledek negativní, vždycky jim to trochu déle trvá. Teď jen co tam najdou. Standa měl znovu zavolat za další týden, ale dříve, než týden uběhl, volal sám pan primář.

„A do prdele“ vylítlo ze mě, ačkoli jsem jinak velmi slušná. Na tuhle zprávu opravdu nešlo reagovat jinak. Začaly se mi hlavou honit všelijaké scénáře. Nic jsem nevěděla…jak je to velké, odkud kam to roste a jestli to vůbec roste, co to dělá, jak se tomu dá zabránit, jestli je to léčitelné, anebo jestli mi Standa umře. Tomu poslednímu jsem se vyhýbala, protože jen vyslovit slovo smrt bylo pro mě hrozně obtížné.

Z častých operací v dětství mám narušené nervy a tahle zpráva na ně okamžitě zapůsobila. Raději jsem hovor ukončila s tím, že si o tom promluvíme doma, ale nebyla jsem si vůbec jistá o čem vlastně chceme mluvit, když ani jeden o rakovině prsu a obzvláště u mužů, nevíme vůbec nic.

„Chcete mi vyhrožovat?“, zeptala se.

Měla jsem zrovna v práci klid, a tak jsem začala na internetu vyhledávat informace. Nejsem z těch, co slepě věří všemu, co se tam píše, ale daleko horší je, když se o rakovině prsu u mužů nepíše nic. Všude jen informace pro ženy.

ON

Paní primářka se na mě podívala a pak to začalo. Budeme Vás operovat a odebereme vám celý prsní sval včetně lymfy v pravém podpaží. Jen co to vyslovila ozvala se druhá lékařka, která napůl zděšeně a na půl nevěřícně podotkla: „Proboha, co mu vlastně budeme odebírat? Ať koukám, jak koukám, vychází mi to tak akorát na oškrábání žeber, protože on tam nic nemá.“

„Paní Václavíková“, ozvalo se z dáli.

„No tak tedy pan Václavík“. Zvedl jsem se a nakráčel do ordinace. Tam mi bylo sděleno, že druhý den pojedu na operační sál, a že tedy hned teď se odeberu na lůžkové oddělení, kde mě připraví. Opustil jsem ordinaci a nemohl si nevšimnout nevěřících pohledů žen, které byly na mě upřené. Ano, ani já jsem ještě stále nevěřil tomu, co se odehrávalo s mým tělem.

Naplánované konzilium proběhlo celkem rychle. Několik lékařů, většinou kapacit na onkologii, se sešlo v ordinaci a zadumaně si prohlíželi Standův hrudník. Zatím co primářka vysvětlovala postup operace, mezi ostatními lékaři to šumělo. Nakonec to nevydržela přidělená lékařka, která se neudržela a zoufale osahávala Standovy kostičky potažené kůží.

Informováni pouze o postupu operace jsme odešli domů.

Po vyplnění všech náležitostí jsme se výtahem svezli přímo do patra, kde byl pro Standu určený pokoj. I když byla nemocnice celkem vzhledná, už jen ten pocit, že je to nemocnice, a že tam jsou nemocní lidé působil dostatečně depresivně. Jako malá jsem byla po nemocnicích velmi často, a tak jen tahle návštěva mi sevřela krk a dusila na dýchání.

Operace byla úspěšná pacient zemřel.

„Ahoj, tak jak se cítíš“, zeptala se má paní.

Nucení bylo stále silnější, a i když má paní okamžitě požádala sestru o tzv. bažanta, tak jeho doručení bylo prakticky nemožné. Bud jim došly, a nebo jej teprve vyrábějí a já čekám až jej objednají a doručí k mé posteli. Zkrátka ona pomůcka nebyla k mání na rozdíl od mého močového měchýře, který se o slovo hlásil čím dál tím více razantněji. Nedalo se nic dělat Zvedl jsem se z postele a opírajíc se o stojan kapačky vyrazil jsem na onu místnost, která se v ten daný okamžik zdála jako ten nejlepší vynález, jaký kdy člověk vymyslel. Jenže nikdo nepočítal s tím, že se pacient pár hodin po operaci rozhodne onu místnost navštívit s kapačkou u pravého boku. Až ke dveřím oné místnosti to šlo. Pomalu a nejistě, ale šlo. Tam se přede mne postavil téměř neřešitelný problém velikosti Mount Everestu v podobě dveří. Oba tedy já a stojan kapačky jsme se tam nevešli. Má paní mne doprovázela a byt jí nebylo ani trochu do smíchu, tak tohle jí pobavit muselo. Pohled na muže s třesoucíma se nohama a vyvalenýma očima, jak zápasí se stojanem kapačky tak, aby se oba dostali do oné blahodárné místnosti, ji musel rozesmát. Po několika minutách manipulace se věc zadařila. Byl jsem v místě určení. Inu praxe z podniku se někdy hodí i ve špitále…J

Celý den jsem byla jako na trní, a tak jsem čekala jen až se překulí poledne, abych okamžitě vyrazila do nemocnice. S lékařkou jsem byla domluvená, že se u ní stavím a zeptám se na průběh operace. Samozřejmě jsem tam byla dříve, a tak jsem chvíli čekala na chodbě. Měla jsem sice nutkání jít za Standou do pokoje, ale chtěla jsem, nejdřív vše vědět.

Pak jsem tedy celkem spokojená šla na pokoj za marodem. Ležel tam ještě rozespalý, ale celkem spokojený. Prý se cítí na to, že je chvilku po operaci docela dobře. Já se konečně začala uklidňovat. Viděla jsem ho živého a to bylo hlavní. Jediné co bylo v té nemocnici nedořešené bylo umístění stolku, tedy spíš postele. Levý bok pelesti byl celý u stěny a pravá strana, kde byl stolek a kapačka se stojanem byla na straně, kde byl Standa operován. Jelikož mu pravou ruku operací znecitlivěli, museli mu kapačku vést okolo hlavy na levou stranu. Na stolku stálo pití, ale Standa neměl ani jednu ruku, s kterou by si ho podal. Operovanou ruku nezvedl a s druhou rukou se nepřetočil. Napít jsem mu dala, ale pak začal s tím, že musí na záchod.

„Všechny jsme akorát odvezly k desinfekci, hned Vám přinesu dalšího zezadu“ ochotně odpověděla, ale místo někam dozadu zamířila do sesterny, kde se jala vyprávět nějakou zajímavost z ranního nákupu. Vrátila jsem se na pokoj a čekala. Standa začal být netrpělivý, a tak jsem znovu vyrazila z pokoje, tentokrát přímo do sesterny. Tam jsem opět zažádala o bažanta jinou sestřičku.

Když jsme se po úspěšné akci vrátili na pokoj, já pomohla Standovi zpátky do postele a upravila mu hadičky tak, aby se nikde neskříply, vstoupila sestřička s bažantem v ruce do pokoje.

Uběhly tři dny klidu a relativní pohody a já byl propuštěn do domácí léčby.

A vlastně následující řádky jsou určeny především nejbližším a okolí nemocného, protože každý pacient léčbu rakoviny snáší individuálně, takže nemá smysl popisovat mou léčbu. Co mají všichni společné jsou ale vedlejší účinky této léčby, neskutečně tvrdě dopadající na jejich blízké.

První problém nastal v den propuštění. Nedokážu posoudit, jak se cítí ženy po operaci, ale já se nebyl schopný obléknout. Jako bych neměl pravou ruku. Kdybych ji neměl byl bych na tom lépe. Takhle mi bezvládně a bez citu visela z ramene. Visela, bolela a překážela. Musel jsem zavolat své paní, aby za mnou přijela a přivezla mi košili, protože to krásné tričko, které jsem měl s sebou, jsem si obléci nedokázal. Totéž bylo s kalhotami…

Nejen že jsem ji neudržel v prstech, ale najíst se bylo nemožné. Já, ortodoxní pravák, jsem se musel přeorientovat na leváka. Nebýt mé paní asi bych umřel hlady. Trpělivě po mně uklízela vybryndanou polévku a druhé jídlo mi připravila jako pro 3leté dítě. Nakrájela na drobno a podala lžíci. Pak přišla další pohroma…..večerní toaleta. Vlítl jsem do sprchy a bylo vymalováno. Opět musela přispěchat na pomoc a pomoci mi se nejen umýt, ale také se osušit a obléci do pyžama. Celé dny jsem víc a víc narážel na situace, kde jsem byl zcela neschopen se obstarat sám. Nic z naprosto běžných denních i večerních rituálů, které zvládáme automaticky dnes a denně nefungovaly. Musela mi vždy pomoci. Trpělivě a klidně.

Volal mi, že ho pouští domů, ať mu přinesu košili, že se do trika neoblékne. Vybrala jsem tedy volnější košili z prádelníku a vyrazila k nemocnici. Věci měl už sbalené a čekal jen na výstupní papíry. Opatrně jsem ho navlékala do košile, ale šlo to hůř, než jsem si myslela. V ruce neměl cit, měl jí stále ohnutou v lokti a nemohl s ní hýbat. Navlékala jsem mu jí tedy po kouskách, až se mi povedlo celou ruku opatrně do košile nasoukat. Zapnout knoflíky byla také moje práce. Zkoušeli jste si někdy levou rukou zapínat košili? Jistě že to jde, ale to bychom z nemocnice odešli až večer.

Postupně jsme naráželi na spousty věcí, kde bylo potřeba použít pravou ruku, a tak jsem musela tu ruku nahradit já. Standa musel mít ruku zavěšenou na šátku kolem krku, aby jí nezatěžoval. Byl varován, že by mu mohla ruka natéct, a to by bylo moc špatné. Jelikož je už od malička hodně neposlušný, samozřejmě si chtěl některé věci udělat sám a ruka mu začala natékat. Stěžoval si mě, že ho ruka bolí, ale stejně se s ní snažil něco dělat. Marně jsem mu říkala, že mu to udělám já. A tak mu ruka střídavě natékala a bolela a střídavě splaskla.

Řešili jsme spolu mytí, oblékání, jídlo, ale jak to zvládá na WC jsem se ho raději neptala. Viděla jsem, jak často zápasí s věcmi levou rukou. Tajně jsem si zkoušela, jak bych to zvládala já, ale po chvíli jsem vždycky se vším sekla. Vlastně se mi nic nevedlo. O to víc jsem se tedy snažila pomáhat jemu. Vždyť nám slibovali, že to nebude trvat dlouho a ruka se vrátí zase do normálu.

Naštěstí se jizva hojila dobře a já postupem času začal znovu ovládat svou dočasně vyřazenou pravou ruku. Pomalu jsem se naučil vše, abych si ulehčil a necítil bolest. Co jsem se ale naučit nedokázal, bylo vyléčit mé už tak pochroumané mužské ego se zraněnou ješitností plně samostatného muže, který byl najednou odkázaný na pomoc jiných, a to i v případech, kdy jeho samostatnost se vzhledem k věku, jaksi dala předpokládat jako automatická.

Vážení čtenáři této publikace. Než se pustím do pokračování mého příběhu musím vám předložit pár faktů, které jsou, ale vůbec se o nich nemluví a ani nijak neprezentují.

Název tohoto léku bude mou černou můrou do konce mých dní. Vím, že můj ošetřující lékař dělal vše, co bylo v jeho možnostech a silách, a po pravdě nic jiného bohužel ani k dispozici neměl. Z biologie víme, že mužské a ženské tělo vykazuje značné rozdíly, a to nejen ve fyzické podobě, ale také v hormonální. A zde u léčby rakoviny prsu narazila tzv. kosa na kámen a to dost brutálně. Mužské tělo se jen velmi těžce dokáže vyrovnávat s náhlým přívalem ženských hormonů a nezřídka se s tím nedokáže vyrovnat vůbec, a tak se brání všemi dostupnými prostředky, které má k dispozici a nevěřili byste, kolik jich dokáže vyprodukovat. V tomhle ohledu je mužské tělo neskutečně kreativní. Názorná ukázka v podobě komunikace mužského těla a lékaře podávající mu tyto hormony.

Mé fyzické proporce na počátku léčby byly 171cm bez bot a 62kg . Dá se říci pro mě ideální proporce. Samozřejmě v poměru k mým kostem a celkové stavbě těla. Během prvního půl roku této terapie se mé proporce nenápadně, pomalu, ale jistě změnily. Výška zůstala, ale s váhou to bylo horší. Než jsem se vzpamatoval vážil jsem 80 kg. Jistě byl jsem hezky zakulacený a dalo by se říci, že byl ze mne konečně kus chlapa. Jenže mé tělo to vidělo malinko jinak. Na takovou náhlou zátěž nebylo připraveno. Dalo mi to najevo v podobě neskutečné neutichající bolesti kyčelních kloubů a kolen. A to byl bohužel teprve začátek. Mohlo by se říci, že jsem si obalil nervy a měl bych být v pohodě s neustálým úsměvem na rtech a dobrou náladou. Opak byl pravdou.

Ruka se pomalu lepšila. Horší byla Standova netrpělivost. Vždycky by nejraději dělal všechno hned a tady to zkrátka nešlo. Jeho nervozita se pomalu stupňovala. Všimla jsem si, že musí u všeho pořád nadávat. Ne mě, to on by nikdy neudělal, ale do éteru, to mu šlo dobře. Ráno se oblékal, ozvalo se safra, pak mu něco třeba upadlo a další kruci bylo na světě. Takhle se to pomalu stupňovalo a „bez sakrů“ neobstála žádná jeho práce.

Prášky však dělaly své. Občas se při jídle Standovi obrátil žaludek, občas měl problémy se stolicí, občas ho zlobila ruka a dost často měl zvláštní nálady. Někdy se litoval, jindy nadával.

ON

K tomu není tato brožurka určena. Popíšu zde v bodech, co vše takováto léčba udělala s mým tělem a psychikou a předám slovo své paní. To ona jako mnoho jiných partnerek takto nemocných pacientů si musela projít svým osobním peklem na zemi, a přesto vydržela a ustála to.

Náhlý nárůst ženských hormonů zasáhl i mé pohlavní ústrojí s takovou razancí a intenzitou, že jsem v jednu chvíli velmi vážně uvažoval o odebrání těchto orgánů, jen aby se mi konečně ulevilo. O plnění manželských povinností bohužel také nemohla být řeč. Byl jsem prakticky ideálním kandidátem co by eunuch –strážce harému nějakého šejka. A to bohužel nebylo opět vše. Přidalo se spousty dalších nemocí a komplikací. To vše jsem nějak zvládl. Co jsem nezvládal, bylo mé chování a do dnešních dní nepochopím, jak to ustála má partnerka.

Pamatujte, že nemocný není zlý a ani to nedělá schválně. Je to jen následek jeho léčby a reakce na ní.

Pod tíhou Tamoxifenu přišel Standa o všechno libido. To, že jsme přestali mít sex, by mě ani tak nebolelo, ale pryč bylo i hlazení, mazlení, líbání. Neustále mi říkal, jak mě miluje, ale kromě občasného držení za ruku to nijak nedával najevo. Málokdo ví, jaké to je, když se prakticky ze dne na den utkne milostný život. Byla jsem ve věku, kdy nastupoval přechod a v tu dobu jsem celá prokrvená a žádostivá neměla nic. Člověk si sice dokáže pomoct sám, ale to vám nikdy nenahradí objetí. A tak jsem po nocích brečela, zoufale si snažila nějak pomoct, ale nic nepomáhalo. Bylo mi z toho až špatně. Už jsem nevěděla, co mám dělat. Bylo stále víc a víc nocí, co jsem probrečela. Napadalo mě někoho si najít, nebo využít nějaké swingers, nebo požádat nějakého kamaráda, ale já Standu opravdu milovala a tohle všechno zůstalo jen u představ. Ono i kdyby k tomu mělo dojít, bez lásky bych to asi nedala. A tak jediný můj hřích byl, že jsem svého dlouholetého kamaráda požádala o jeden velký polibek. Hrozně se divil a nechápal, ale vyhověl mi. Byl to můj první polibek asi po 2 letech a taky poslední. Od té doby už žádný …. kamarád zemřel a nikomu dalšímu bych nikdy neřekla.

Ano, přispěli jsme nákupem triček, ano, zúčastnili jsme se pochodu a ano, vyslechli jsme spousty řečí, které byly určeny pouze pro media a pro lidi, kteří jí nezažili. Pochodu se zúčastnila spousta populárních osobností, ale jak se později ukázalo, ani jedna nevěděla, že to může mít i chlap. Byla to jen reklama pro popularitu. Dokonce i paní, která tuto akci organizovala o této rakovině nevěděla nic. Myslela jsem, že se tam něco dozvíme, ale byla to jen akce. Stejně tak jsme mohli jít třeba na pouť a bylo by to to samé. Jediné, co jsem tam získala byly informace o tom, jak se cítí ženy při užívání Tamoxifenu a bylo to podobné jako u Standy. Jen pohlavní orgány se lišily v bolestech a zánětech.

Jako další byla náhoda. Na internetu visel plakát, kde zvali zájemce na veřejné sympozium a sraz odborných onkologů ohledně rakoviny prsu. Neváhala jsem a okamžitě se informovala o možnosti účasti dvou osob. Byli jsme tam včas. Vyslechli si přednášku o ženách, o průběhu rakoviny v prsech žen a o jejich léčbě. Lékaři se chválili, jak léčba pokročila, několik žen děkovalo, že hodně špatný průběh nemoci zvládly díky jejich péči, ale my se žádných informací nedočkali. Čekala jsem tedy na poslední část akce, a to sice na diskusi.

Na dotaz: „Proč není žádná léčba pro muže?“  Jsme se dozvěděli, že vynalézat lék pro 4-6 % obyvatelstva není nikterak výhodné.

Na otázku, zda je má brát celých 5 let řekl, že asi ano.

Už to ve mě vřelo. Nevím, co jsem mu řekla dál, ale celou léčbu a všechny onkology, jsem poslala do háje a poděkovala jim za to, že se tak statečně plácají po ramenou, když nevědí vlastně vůbec nic a jejich odpovědi nic nevyřešily.

Žili jsme…tedy spíš přežívali s léčbou 5 let a za tu dobu byl Standa několikrát v nemocnici, protože se mu doslova Tamoxifen dostal do všech vnitřností. Pokud to vezmu odshora, tak sice mu vlasy zůstaly všechny, ale motala se mu hlava, diagnostikovali mu Barrettův jícen a Crohnovu nemoc tenkého střeva, nervy dostaly zabrat tak, že musel začít brát léky na zklidnění, neustále se kroutil bolestí kvůli močovým cestám a ruka ho bolela při každé změně počasí. Přesto žil, a i když jsme věděli, že NIKDY není nad rakovinou vyhráno, byla jsem ráda, že internetová informace o 90 % úmrtnosti se Standy netýká. Zkrátka jsme se oba naučili s tím žít. Standa s bolestí, já s jeho náladami a stížnostmi. Pokud jsme měli sraz s některými známými, vždy mluvil jen o rakovině. Podle nálady. Buď byl hrdý, že ještě žije, nebo byl naštvaný, že ji dostal právě on, nebo si stěžoval na bolesti a v tom nejlepším případě plánoval lepší budoucnost. Někdy se chtěl chovat jako zdravý a dal si v restauraci s přáteli 2 piva, doma pak problil celou noc. Ani to už nesnesl.

Musím se teď vrátit na začátek.

Švédské stoly se prohýbali dobrotami, koupele a masáže nás příjemně naladily a večery jsme trávili buď někde v baru, nebo krásným milováním. Nevěděli jsme, co dělat dřív….procházky, bazén, divadlo, akce, na to vše jsme chtěli jít a využít poslední chvíle, kdy ještě Standa nepocítil následky tumoru. Ochutnali jsme míchané nápoje, snad prvně v životě, jeli malým vláčkem po lázeňských lesích a nechali jsme se vozit na místním parníku. Oba jsme byli šťastní a zapomínali na to, co nás čeká.

Předposlední den jsme byli v hospůdce na kapele Buffaloes. Jejich hraní a zpěv nás chytli prakticky hned při první písničce. A nebyli jsme sami. Během chvíle kapela zvedla ze židlí všechny přítomné a tančilo se. Všichni se všemi a každý s každým. Báječná zábava a báječní lidé. Standa mi tenkrát nechal od nich zahrát a zpěvačka jeho přání komentovala tak, že mi bylo až do pláče, jak to bylo dojemné. Tančilo se a zpívalo asi do 2 hodin a vůbec se nám nechtělo jít spát. Krásné rozloučení s lázeňským pobytem.

Čím víc jsme se znali, tím víc jsme si důvěřovali až jsme se dozvěděli hlavní problém kapely. Doufám, že mi to zpěvačka odpustí, ale tady to napsat musím. Hráli výborně, byli to mistři oboru, ale neměli nikoho, kdo by je prosazoval a kdo by jim pomáhal.

Sice se k nám přidávali další zpěváci, zpěvačky a kapely a netrval ani rok a měli jsme jich 60, ale kapela Buffaloes byla pro nás ta hlavní. Bohužel jsme s agenturou začali v době, kdy sice každý chtěl kapelu, ale nejlépe zadarmo.

Proč nás bombardují nesprávnými informacemi?

V době, kdy píši tyto řádky, tedy po 12 letech od prvního nálezu a diagnostiky rakoviny prsu, se ta zákeřná nemoc vrátila. Tentokráte zasáhla mé plíce, a to v rozsahu mnohem agresivnějším než tenkrát. Znovu budu muset čelit všem nepříjemnostem spojeným s touto nemocí a znovu budu doufat, že mí nejbližší to ustojí a nevzdají to, jako to nehodlám vzdát já.

Znovu budu muset sledovat jak obrovskou oběť a sebezapření bude přinášet má paní, když se o mne bude starat. Snášet mé výkyvy nálad a možná marný boj s touto nemocí…

Je mi 55 let, jsem oslabený z první etapy léčby rakoviny a znovu jsem nucen čelit jinému typu rakoviny.

Jste jeho či její poslední nadějí. Právě vy nemocnému můžete pomoci najít ten poslední střípek naděje, který mu zbyl. Bez naděje a vaší lásky totiž ztrácí veškerou sílu a chuť bojovat, i když ví, že ten boj může být jeho poslední…….

Ta mrcha se vrátila. Bude to boj. Hodně těžký, tvrdý a nejistý. Ať dopadne jakkoli, budu vždy stát při Standovi a držet mu palce. Ještě má spousty práce, ještě toho má spousty před sebou, tak se musí držet. Máme plány, spousty plánů, a pokud to zvládne, začneme si plnit sny, dokud můžeme.

Být tady, být se mnou.

Před několika lety jsem prodělal léčbu rakoviny prsu. Pět let uběhlo a mělo být vše ok. Občasné běžné kontroly atd. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v mém těle něco děje.

První návštěva u onkologa mne doslova uzemnila. Bylo mi sděleno, že mám rakovinu plic s metastázemi a k tomu rozedmu plic. Operace nepřipadá v úvahu protože by se operace zcela jistě změnila v pitvu. Prostě bych nezvládl anestezii. Pak mi sdělil co se stane, když odmítnu léčbu chemoterapií…..budu mít jen pár měsíců života….Na otázku co nastane, když ji přijmu a započneme s léčbou mi bylo sděleno, že mi to snad prodlouží život o pár let, ale že můj stav je natolik vážný, že mi nemůže zaručit kladný výsledek. Bylo to vlastně jednoduché. Buď chemoterapie zabere a já si budu ještě nějaký čas užívat radosti života a nebo nezabere a výsledek je jasný.

NEVZDÁM TO. MÉ VNITŘNÍ JÁ JE MNOHEM SILNĚJŠI NEŽ TA NEMOC.

Já také bojuji i když výsledek je v tuto chvíli značně nejasný. Nevadí. Dokud budu dýchat budu žít. A dokud budu žít budu bojovat.