Můj příběh 2
Pokračování mého příběhu o rakovině začalo v dubnu 2016, když jsem si v jizvě po první operaci našel nespecifikovaný útvar. Dlouho jsem neotálel a zašel jsem za paní primářkou MUDr. Skovajsovou, Ph.D a řekl jí to. Následovala biopsie, kde už jsem bohužel z tváře lékařky, která biopsii prováděla, poznal, že je ložisko zhoubné a rakovina se vrátila.
Nález byl pozitivní a na mně bylo rozhodnutí, co dál??? Byla to rána, a i když jsem si po první léčbě říkal, že druhou léčbu bych již nepodstoupil, tak se ve mně něco vzepřelo a já věděl, že to vybojuji pro sebe, pro moji ženu, pro nás. Až mě to překvapilo, protože sám od sebe jsem takovou reakci nečekal.
Po zkušenostech z první léčby ve FN Bulovka jsem si byl jistý, že zde už léčbu znovu absolvovat nechci. Díky pomoci známých jsem se dostal do nemocnice na Karlově náměstí k paní docentce MUDr. Tesařové, CSc. Ta mě okamžitě poslala na všechna možná vyšetření od sono vyšetření až po PET CT, které bylo naštěstí v pořádku. Právě PET CT naznačilo, že při první operaci nebylo odebráno úplně celé ložisko a to „něco malého“ se po skončení první léčby probudilo a znovu vyrostlo. Druhou operaci jsem podstoupil na začátku července: Ta byla již velmi radikální, nicméně nutná, aby se eliminovala už opravdu všechna rizika.
Jakmile jsem se trochu oklepal po operaci, přišla další rána v podobě toho, jaká bude zvolená léčba. Možností bylo několik – od toho, že nebude třeba nic, až po ozařování, nebo chemoterapie. S paní docentkou Tesařovou jsme se nakonec domluvili na chemoterapii, které jsem se po první zkušenosti bál samozřejmě nejvíce. Informace, že jich bude celkem 12, a to každý týden jedna (má představa 12týdenního cyklu zvracení a nemohoucnosti mě děsila). I když se mě snažili všichni ujistit, že tento druh chemoterapie není tak agresivní jako ten první, bál jsem se. Noc a ráno před první chemoterapií jsem sebral všechny síly a snažil se soustředit na svůj vnitřní klid, nebo spíše na to, že to musím zvládnout a nepoddám se tomu. A opravdu to zafungovalo.
Další, co mi hodně pomohlo, byly vždy milé a usměvavé sestřičky na stacionáři na Karlově náměstí. Před první chemoterapií se mě jedna ze sestřiček zeptala, zda jsem najedený, a když zjistila, že ne, poslala mě, ať si aspoň dám něco malého k jídlu a zapiju to horkou čokoládou. Poslechl jsem ji a vlastně jsem si z toho udělal malý rituál, který mne provázel při každé návštěvě. Bioléčbu jsem dostal jako prémii, ale na tu jsem byl již zvyklý, takže mě nepřekvapila.
Po 12 týdnech skončila chemoterapie, která přinesla jen větší únavu a vypadání vlasů. Vlasy mi naštěstí nevypadaly úplně, ale ani tak to není příjemné a musel jsem to nějak řešit. Nyní chodím na bioléčbu jednou za 3 týdny.
Za tu dobu, co s rakovinou žiju, jsem již posbíral nějaké informace, a tak je pro mě celá léčba o něco jednodušší než ta první. Srovnal jsem si spoustu věcí v hlavě a věřím, že jsem měl prostě jen smůlu v tom, že první operace nebyla provedena důkladně a to „něco malé“, co bylo zapomenuto, je nyní již opravdu pryč a rakovina se už nikdy nevrátí. Uvidím, co bude dál, snažím se užívat si každého nového dne a dělat osvětu u veřejnosti.